FacebookFacebook | RSS kanályRSS | Mapa webu | Uživatelů online: 1
O víkendu se hraje
Aktuální výsledky
Informační tabule


Sezóna 1982/1983 - Krajská soutěž 1. třída - 2. místo

Kategorie: Archív » Sezóna 1982/1983

Sezóna 1982/1983 - Krajská soutěž 1. třída - 2. místo

Dorost Sokol Únanov 1983 / 19894 - 1. třída krajské soutěže - 2. místo.
Spodní řada zleva: Václav Bulín, Radek Šimák, Jan Bulín, ležící Pavel Bulín a Petr Jelínek, Jiří Tunka, Aleš Homola, kapitán mužstva Pavel Princ.
Horní řada zleva: Vedoucí mužstva Vladimír Motl, Láďa Brunclík, Jiří Fantál mladší, Petr Plotzer, Jiří Kuřitka, Pavel Šalamoun, František Dohnal, trenér Jiří Fantál starší.
Na fotografii chybí: Karel Čapoun, Jaroslav Hruška, Petr Hruška, Jiří Kačal, Petr Klouda, Michal Mahr, Zdeněk Wirgler, Jaroslav Zemánek atd.

Přestože dorost po předchozí vydařené sezóně opustilo několik hráčů, tak vstupoval do nového ročníku KS s přesvědčením, že v silách nového týmu je hrát minimálně v klidném středu tabulky. Ovšem poté, co byl pro potřeby A-týmu definitivně „odstaršen“ klíčový hráč mužstva P. Hruška, některé hráče trápila zranění, nebo škola a především pro pracovní vytížení, se nemohl dorostu plně věnovat úspěšný trenér ze sezón minulých, Jiří Fruhvirt, který navíc během podzimní části skončil s trénováním úplně, tak se nepodařilo najít optimální sestavu, herní klid, disciplínu a ani tréninková morálka nebyla zrovna ideální. I tak nehrálo mužstvo vyloženě zle a bylo většině soupeřů, co se týkalo individuálních dovedností vyrovnaným protivníkem, jenže hra byla příliš živelná a v neposlední řadě výsledkově doplácelo na trápení v koncovce. Když se to nakonec všechno sečetlo, tak nebylo žádným překvapením, že po skončení podzimu patřil únanovský dorost mezi hlavní aspiranty na sestup.
Během zimní přestávky tedy bylo třeba zapracovat jak na výkonnosti hráčů, tak hlavně angažovat nového trenéra, který by mužstvu určil konkrétní herní styl, což se podařilo, neboť k trénování se nechal přesvědčit bývalý vynikající fotbalista Únanova, pan Jiří Fantál a i výsledky v přípravných zápasech dávaly naději na úspěch do předpokládaných jarních bojů o záchranu, když mužstvo vyhrálo např. silně obsazený zimní turnaj v Oblekovicích.
Dobrá forma neopustila dorost ani v mistrovských zápasech, ba co víc, ten se stal štikou jarní části, která místo předpokládaných litých bojů o holou existenci nakonec senzačně doplula až na neuvěřitelné
2. místo celkové tabulky! Navíc tým přitom předváděl vysoce útočnou hru, kterou mu po svém příchodu naordinoval trenér Fantál, jenž jako jediný z trenérů v celé soutěži preferoval rozestavení se čtyřmi útočníky! Ovšem hráčům to evidentně vyhovovalo, neboť hned v prvním mistrovském zápase na hřišti Moravských Budějovic, pokořili domácí mužstvo plným půltuctem gólů, čtyřikrát se „Únanovští“ trefili i při vysokém vítězství do sítě Nového Města, tři gólové zásahy jim zase přinesly nesmírně cennou výhru v Jihlavě a dvěma brankami dokázali i v notně oslabené sestavě získat ve svůj prospěch utkání v Miroslavi, odehrávající se na obrovsky těžkém terénu, kdy se hráči bořili po kotníky v blátě.
A protože se v podobném duchu odvíjely i ostatní zápasy, tak z toho nakonec bylo nejen vzpomínané výborné postavení v tabulce, ale především to znamenalo, že ÚNANOV se tímto výsledkem zároveň stal i nejvýše umístěným týmem okresu v kategorii dorostu.
O hodnotě tohoto výsledku navíc napovídá i skutečnost, že ve skupině tehdy bylo 16 - 18 klubů, které v převážné míře sídlely v městech okresu Jihlava a Třebíč. Znojemský okres byl v menšině, protože kromě Únanova, zde měly své zástupce už jenom tři až čtyři oddíly (TJ Znojmo, Miroslav, Moravský Krumlov,…)!
Škoda jen, že přes nesporný úspěch se v dalších letech pouze minimum hráčů tohoto ročníku dorostu dokázalo ať již z nejrozličnějších příčin výrazně a dlouhodobě prosadit i v A-týmu, neboť předpoklady na to měli, což plně potvrdili jarními výkony a výsledky.

Základní sestava jarní části soutěže:

Petr JELÍNEK
Radek ŠIMÁK
Petr KLOUDA                                    Aleš HOMOLA
Pavel PRINC ©
Petr PLOTZER                                 František DOHNAL
Jiří FANTÁL      Jiří TUNKA
Michal MÁHR                                                           Václav BULÍN

Trenéři: Jiří Fruhvirt (podzim), Jiří Fantál (jaro).
Vedoucí mužstva: Vladimír Motl.

Jak na tu dobu vzpomíná Jiří Tunka

Asi se neubráním určité nostalgii, tak jak to při vzpomínkách většinou bývá, obzvláště v případě, když svoje první dvě sezóny v dorostu pod vedením trenérů J. Fruhvirta, poté J. Fantála a samozřejmě vedoucího mužstva V. Motla, považuji za jedno z nejkrásnějších období, co jsem ve fotbale zažil.
První, co se mně při pohledu na fotku vybaví, je výborná parta kluků, jenž spolu po dlouhá léta vyrůstali, jak na fotbalových pláccích, kterými byly „Padělky, Dolina, Malý a Velký kopec, Házenkářské hřiště, Nádrž“, kde spolu nebo proti sobě při fotbalových bitvách odehráli stovky a dost možná, že spíše tisíce hodin, tak spolu později vyráželi za zábavou, kde ti starší drželi s naprostou samozřejmostí ochrannou ruku nad těmi nejmladšími, či pořádali spoustu táboráků, při nichž se mimo jiné vždy hrál a zpíval Kryl, což s sebou v tehdejších časech přinášelo i patřičné napětí… V této souvislosti mě napadá, že to bylo dost možná fotbalové mužstvo s největším počtem hudebníků na celém světě, protože P. Jelínek, J. Bulín, P. Šalamoun, V. Bulín hráli na kytaru, P. Hruška tuším na mandolínu a K. Čapoun krotil housle. O tom, že mnozí pro to měli nemalý talent, svědčí fakt, že jak Honza, tak Šalda to dotáhli až do Klaxonů. Z fotbalového pohledu bylo nesmírně zajímavé, dalo by se říct i cenné, že zhruba 90% členů mužstva bylo přímo z Únanova a nějakých 99% týmu tvořili vlastní odchovanci, o čemž se dnešním trenérům mládeže může snad už jenom zdát!
Přestože považuji skutečnost, že tohle mužstvo tvořilo dobrou partu, za velmi podstatnou, tak úplně tím nejdůležitějším faktorem úspěchu byl dle mého mínění trenér J. Fantál, který po svém nástupu zavedl rozestavení se čtyřmi útočníky, přestože ve světě se už pomalu přecházelo na hru jen se dvěma útočnými hroty. Ale on měl svůj originální pohled na fotbal i zkušenosti velkého fotbalisty a obojí dokázal hráčům perfektně vysvětlit a předat, což mu v týmu zaručilo přirozený respekt, bez toho aniž by musel zvyšovat hlas! Navíc u něj bylo vždy na prvním místě, aby mužstvo hrálo fotbal, o čemž svědčí fakt, že jeho nejčastějším pokynem bez ohledu na sílu soupeře bylo, „Nebojte se a hrajte to, co umíte“! Nutno dodat, že mužstvu neustále vtloukal do hlav právě to, že fotbal umí, čímž mu záměrně zvyšoval víru ve vlastní schopnosti a protože si hráči pod jeho vedením mohli hrát, tak je to bavilo a jelikož je to bavilo, tak bojovali a protože bojovali, tak i vyhrávali, jak prosté…
Řekl bych, že to byl během mé kariéry trenér, jenž nejvíc pracoval s psychikou a sebevědomím hráčů a dokázal jim dát najevo svoji důvěru v jejich výkonnost. K tomu měl i velký cit při odhadu na hráče, kterým dokázal najít v sestavě ideální posty, čímž zvýraznil jejich přednosti a eliminoval nedostatky tak, aby to bylo ku prospěchu každého jednotlivce a především celého mužstva. Škoda jen, že trénoval tak krátce, neboť to byl alespoň z mého pohledu výborný trenér a dovolím si to tvrdit i proto, že toho půlroku pod jeho vedením, mě fotbal nejen náramně bavil, ale zároveň jsem měl ze své hry dobrý pocit. V žádném případě nechci hodnotit sám sebe, ale zmínit jsem to musel, ostatně si myslím, že podobně to cítí i nejeden z dalších členů tohoto mužstva.

Pokud bych měl v krátkosti charakterizovat a zdůraznit přednosti alespoň některých svých tehdejších spoluhráčů, vypadalo by to asi takto:

P. JELÍNEK - Vynikající na čáře a penaltový mág. Nevzpomínám si už přesně s kým, ale řekl bych, že v jednom utkání čapnul soupeři hned dvě.
P. KLOUDA - Rychlý a nesmlouvavý v osobních soubojích, nebál se ani zaútočit.
R. ŠIMÁK - Nepřekonatelný ve vzduchu, na stopera poměrně rychlý s dobrým čtením hry, který uměl hru i přitvrdit, pokud bylo třeba.
Aleš HOMOLA - Spolehlivý a obětavý bek, tvrdý jako skála, jehož silnou stránkou byly skluzy, jeden z lídrů kabiny.
P. PRINC - Tak v první řadě neúnavný dříč, kapitán a neotřesitelný šéf mužstva! Tzv. „Zloděj míčů“ o něž nejprve protihráče obral a poté zakládal většinu útoků z hloubky vlastního obranného pásma, ale uměl se dostat i do zakončení.
P. PLOTZER - Další z lídrů kabiny, který na hřišti neztrácel hlavu ani v těch nejvypjatějších situacích, nadmíru technicky zdatný, hrající vždy s obrovským přehledem. Jeden ze spolutvůrců hry, nenahraditelný zejména v její předfinální části.
F. DOHNAL - Dělník středu pole, neústupný v osobních soubojích, v nichž povětšinou protihráče přetlačil, s neuvěřitelným odhadem na odražené balóny v soupeřových šestnáctkách, díky čemuž dával spoustu branek.
J. FANTÁL - Vynikající v krytí míče, jehož doménou byly originální stahovačky a zasekávačky. Díky tomu získával pro mužstvo spoustu standardních situací, které i sám rozehrával. Výborný při vytváření brankových příležitostí, do kterých si uměl i sám naběhnout a gólově je zakončit.
M. MÁHR - Díky svojí urostlé postavě těžko oddělitelný od míče, dobře rychlostně a technicky vybavený útočník s tvrdou střelou ze střední vzdálenosti.
V. BULÍN - Benjamínek mužstva, s vytříbenou levačkou, dobrou technikou, silný v kombinaci a především komplexní a velmi univerzální hráč, což později naplno potvrdil na mnoha postech sestavy v ještě více klubech, hrajících rozdílné soutěže, z nichž budu namátkou jmenovat TJ Znojmo, RH Vratěnín, Petra Drnovice, VTJ Znojmo a mnoho, mnoho dalších. Jednoznačně hráč, který to z tohoto mužstva dotáhnul ve své fotbalové kariéře nejvýše!
P. ŠALAMOUN - Díky své předvídavosti a přehledu dokázal zahrát na každém postu v obraně, na obránce až překvapivě technicky zdatný.
J. BULÍN - Poctivec a univerzál, jenž zásluhou své houževnatosti mohl nastoupit jak v záloze, tak obraně.
J. KUŘITKA - Přinášel důraz a sílu do útočné fáze, čímž působil problémy nejedné obranné formaci soupeře, dokázal vyhrávat hlavičkové souboje.
P. BULÍN - Především kryl záda brankáři č. 1, ale pokud bylo třeba, tak ho dokázal spolehlivě zastoupit.

Tak tohle byl zhruba užší kádr jarní části soutěže, ale důležitou součástí mužstva byli i další hráči, byť v té době plnili většinou roli náhradníků, ovšem prakticky všichni z nich se stali oporami dorostu v následujících sezónách.

Nerad bych, aby to vyznělo, že chci hráče tohoto týmu nějak glorifikovat a vynášet do nebes, protože si chci přihrát vlastní polívčičku, jelikož jsem byl jeho členem, tak to opravdu není, naopak naprosto uznávám, že každá generace měla, má a věřím, že i nadále bude mít svoje „top“ hráče a mužstva. Ani netvrdím, že by někdo z tohoto výběru měl patřit mezi absolutní špičku nejlepších hráčů v historii klubu, ovšem jsem bezmezně přesvědčený o tom, že tenhle ročník, zásluhou výborné jarní části, poměrně dobře reprezentoval únanovské barvy, že to byl perfektně poskládaný a vedený, řekl bych, že i výborně sladěný tým, v němž každý z jeho členů plně přijal a zejména plnil roli, kterou mu trenér určil a nejspíš proto dokázal hrát na hráně svých reálných možností a dost možná až za ní! Toho si na tomto mužstvu obrovsky cením, neboť jsem měl v dalších letech tu čest zahrát si v jednom výběru s mnoha vynikajícími hráči, dalo by se bezpochyby i říct, že legendami únanovského fotbalu, čehož si nesmírně vážím, ale již nikdy v týmu, který by dokázal výsledkově naplno prodat to, na co měl nezpochybnitelný herní potenciál, alespoň já to tak cítím.

Tenhle výsledek byl o to vzácnější, že to byla opravdu těžká skupina, neboť tam byly zhruba 2/3 mužstev z Jihlavska, Třebíčska a Ždárska. Nejsem si vůbec jistý, ale myslím si, že tam kromě těch vzpomínaných byl i Bedřichov, Luka, Nová Ves, Velké Meziříčí, Velká Bíteš, možná i Polná i Telč.

Nejen dorost, ale i A-tým tam v určité době hrával, ovšem při nejlepší vůli nemůžu odpřisáhnout, že právě v této konkrétní sezóně se dorost utkal se všemi jmenovanými. Ze Znojemska tam mohl být kromě uvedených pro někoho asi překvapivě i Vrbovec, jež ale měl v těchto časech hodně silný dorost a to především zásluhou únanovského rodáka B. Weisse. Škoda, že nejsou k dispozici nějaké oficiální záznamy, neboť o celé sezóně vyšel i nějaký článek, tuším, že ve Znojemsku a Rovnosti.

Vzhledem k těm časům je třeba i vzpomenout, že tehdy nebyla doba tak rychlá a svět tolik propojený. Zkrátka, byl to zcela jiný čas, co se týkalo cestování, chápání vzdáleností a respektu k velikosti měst. Vzpomínám, jak jsme měli jet hrát do Jihlavy, no to bylo něco! To byla přece ta Jihlava, kde sídlela téměř neporazitelná hokejová Dukla, za niž hrál prakticky samý reprezentant a nejeden mistr světa! O tom jsme se neustále bavili a těšili, ovšem když nadešel „den D“, tak jsme se třepali strachy, minimálně tak, jako nejeden z veřejných činitelů v souvislosti s majetkovým přiznáním. Tenhle náš respekt ještě značně narostl poté, co jsme si prohlédli stadión a od místních diváků zaslechli, že proti nám nastoupí mládežnický reprezentant Kováčik, který se má jít po zranění rozehrát. Přičemž jeden z jeho bratrů byl mistrem republiky v dresu Vítkovic a zakopal si i za nároďák! Takže se nelze divit, že nejeden z nás by nejraději nasedl zpět do autobusu a rozjel se rychle domů. Naštěstí opět zaúřadovala „síla kabiny“, která si dokázala sama udělat v mužstvu pořádek, bylo-li to zapotřebí a především důsledně dbala na to, aby v ní vládla kamarádská, přívětivá atmosféra a nechyběla legrace, o kterou se vydatně staral svými komentáři čehokoliv a průpovídkami o čemkoliv, kapitán „Boba“. A nejspíš v důsledku toho, jsme při nástupu na hřiště tak nějak pozapomněli na vlastní strach a v hlavách nám znělo pouze trenérem vštěpované „Nebojte se hrát to, co umíte.“ No a po půl hodině zápasu jsme vedli 2:0 a domácí hráči i diváci jen nevěřícně kroutili hlavami, cože se to děje. V utkání jsme nakonec vstřelili tři branky a inkasovali jednu nebo dvě, to už nevím, ale ještě dnes úplně přesně vidím ty chvilky po závěrečném hvizdu rozhodčího, jak se celí černí, se zadřenou škvárou v celém těle, zcela vyčerpaní, ovšem nepopsatelně šťastní a hrdí, radujeme z vítězství nad Jihlavou! Navíc zcela zaslouženého a to přesto, že domácí nasadili po přestávce do hry další dva fluktuanty z áčka a nějakých 20 minut předváděli neskutečný fotbalový „fičák“, kdy snad útočil i jejich trenér, ale my to i díky výbornému výkonu našeho gólmana ustáli se ctí a ve zbytku hrací doby jsme jim byli již více než vyrovnaným soupeřem. Tu euforii a radost nelze nijak popsat, ovšem každý, kdo dělal nějaký sport, jistě dobře zná tyhle pocity, a když pro nic jiného, tak právě pro takové okamžiky má cenu sportovat!

Pokud mě paměť neklame, i když to nelze zcela vyloučit, tak první a jedinou porážku 1:0, utrpěl tenhle tým až v samotném závěru soutěže v Moravském Krumlově, možná i proto, že již bylo rozhodnuto o tom, že skončí na celkovém 2. místě. Ovšem i v tomto střetnutí jsme si vytvořili několik brankových příležitostí, ale nejednou chyběl v samotném zakončení ten pověstný kousek štěstí, tak jako v případě, když jsme 2x nastřelili břevno domácí brány z trestných kopů. Jistě, každé porážky je škoda, ale jak již bylo řečeno, tato až tak nebolela, neboť nemohla nic změnit na faktu, že jarní část soutěže proběhla tak, jako v tom nejodvážnějším snu.

Po celou dobu svého vzpomínání jsem si záměrně dával velký pozor, respektive se o to maximálně snažil, abych tento výsledek jakkoliv hodnotil, z pohledu toho, na jaké místo v klubové hierarchii úspěchů ho zařadit a zdali vůbec, neboť to mně nepřísluší ani nijak neláká. Ale vzhledem k faktu, že bohužel pro mě, už také něco pamatuji, tak jsem chtěl vzpomenout nejen trenéra a hráče, ale hlavně sdílením svých osobních pocitů přiblížit tu dobu těm, co o to eventuelně stojí a ti, které to nebavilo, jistě již dávno kliknuli někam jinam…

Pokud jde čistě o můj soukromý pocit z dosaženého výsledku týmu, tak ho považuji za největší úspěch svoji fotbalové kariéry aktivního hráče. Mimo jiné i z toho důvodu, že tahle vesnická parta pod hlavičkou „UNANY“, pokud si to dobře vybavuji, byla lepší jako TJ, tak dokonce i RH Znojmo, která se v těch letech po sestupu z celostátní dorostenecké ligy, propadala v soutěžích níž a níž. Což považuji za poměrně ojedinělou záležitost, jež se mnoha mužstvům nepoštěstila. Ovšem není v tom třeba hledat sebemenší kousek pýchy, arogance, záště, komplexu, či čehokoliv podobného, ale jen a pouze nepopsatelnou radost ze sportovního výsledku a příjemný pocit hrdosti, neboť ten rozdíl v poměru počtu obyvatel hrál jednoznačně ve prospěch Znojma a oba fotbalové kluby, sídlící v okresním městě, se už tehdy daly označit jako výběrové, včetně podmínek, ty rozdíly byly prostě nezměřitelné.

Je pravdou, že i rivalita mezi fotbalovým Znojmem a Únanovem byla v těch časech značná. Jejich vzájemné zápasy se těšily dnes již jen stěží uvěřitelnému zájmu diváků, měly neskutečný náboj a nejednou se na hřišti doslova jiskřilo. Ale v mnoha případech se z nesmiřitelných soupeřů hned další den stávali spolužáci, kolegové v zaměstnání, kteří spolu výborně vycházeli!

To na vysvětlenou toho, proč si dosaženého umístění, tak vážím a cením.

Doufám, že jsem móóóc nepřeháněl, nikoho svými vzpomínkami nepopudil či dokonce neurazil, na nikoho nezapomněl, až tolik se nemýlil a pokud ano, tak prosím o Vaši shovívavost, neboť od té doby uplynulo bezmála neuvěřitelných 30 let…

Komentáře

Přidat komentář
ochrana proti spamu